Společné vs soukromé vlastnictví
Společné vlastnictví sice zní strašně dobře, nese v sobě určitou vřelost, že jsme s ostatními propojení, že nejsme sami. Že nejsme odkázáni napospas osudu jako jednotlivci, ale jako skupina. Snad každý ale na vlastní kůži pocítil hořkost, kterou sdílení zdrojů přináší. Se společným vlastnictvím operují zejména tzv. „people pleaseři“, kteří se snaží uspokojit všechny požadavky, i když jsou v rozporu a jejich osobou nebo i mezi sebou navzájem. Náplň života takového člověka je spíš definována ostatními, než jím samotným, dalo by se snad už i argumentovat, že takový člověk už jedincem v pravém slova smyslu ani není, minimálně je hranice mezi ním a ostatními velmi rozmazaná.
Zároveň platí, že tak, kde chybí přesně vymezené hranice, vyvstávají konflikty, protože každý hranice vnímá jinak. Pokud konflikty existují, nejdřív se musí vyřešit, aby mohla znovu přijít na řadu spolupráce, nebo alespoň mírumilovný život. Co když jsou ale konflikty neřešitelné.
V ten moment přichází na řadu soukromé vlastnictví. Když nad některými zdroji má kontrolu jen jeden člověk a může s nimi jen on zacházet, konflikt vzniknout nemůže. Podmínkou toho je samozřejmě i respekt k vlastnickým právům ostatními. Soukromé vlastnictví je vlastní už i těm nejmenším, kteří si prosazují svou samostatnost slovy „sám“ nebo „moje“. Kreslení čar do písku je také vyjádřením soukromého vlastnictví a snahy vyřešit konflikt, aby si děti mohly dál hrát a nenarušovaly si vlastní prostor.
Na názorných příkladech jsem snad tedy ukázala, proč je soukromé vlastnictví důležité, totiž že zabraňuje konfliktům. Tím neříkám, že je jediné správné, s příchodem internetu se rozvinula „sdílená ekonomika“, jen říkám, že by mělo být na prvním místě, kdy společné vlastnictví vznikne až dohodou, ne nuceně.